Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karaimové v Charbinu - L. M. Lavrin

Časopis Krymští karaimové (Крымские караимы), červen 1998, Simferopol
 
Karaimové v Charbinu *
 
(text přednášky, která proběhla ve městě Troki)
 
 
Dovolte mi, abych pozdravil jménem karaimů žijících v Austrálii všechny ty, kteří přijeli na oslavu 600 výročí od přestěhování se našich předků z Krymu do této nádherné země, která nám nejenom poskytla útočiště, ale která uznává přínos našeho malého národa v boji za blaho Litvy.
 
Většina karaimů, žijících v Austrálii pochází z charbinské komunity.
 
Chtěl bych Vás seznámit s touto kdysi vzkvétající komunitou, jejíž zakladatelé byli většinou litevsko-karaimského původu.
 
*Charbin – město v severovýchodní Číně
 
Založení Charbinu, jeho následný rozvoj a jeho strategický význam pro oblast severovýchodní Číny úzce souvisí se stavbou Transmandžuské železnice.
 
Tato nová komunikace procházela celým Madžuskem, od západu na východ, z Charbinu pokračovala na jih do Port Arturu se (později) nazývala Východočínská železnice.

Její stavba začala v roce 1897 po rusko-čínské dohodě z roku 1896. Toto datum je považováno za rok založení města, které se původně jmenovalo Sungari (podle řeky stejného jména).

Později bylo přejmenováno na Charbin.
 
Město bylo postaveno na důležitém železničním uzlu a u majestátné řeky Sungari, v centrální části úrodné madžuské roviny.
 
Růst a rozvoj města byl neuvěřitelný.
 
V souvislosti se stavbou železnice zaplavilo město Charbin tisíce občanů Ruska.
 
Mezi nimi byli i karaimové z Krymu, Trok, Panevėžysu a dalších částí Ruska.
 
Charbin se stal zvláštním městem – čistě ruským městem (architektonicky i kulturně) na čínské půdě.
 
V lednu 1904 vypukla rusko-japonská válka a město Charbin se stalo důležitou vojenskou a zásobovací základnou, to způsobilo další koncentraci služeb a další nárůst počtu ruského obyvatelstva.
 
Známý a námi respektovaný karaimský hrdina od Port Arturu Mark Fedorovič Tapsašar projížděl na frontu právě přes Charbin, informace o jeho pobytu ve městě ale neexistují.

Podnikaví karaimové zpočátku zakládali v Charbinu malé obchodní a průmyslové podniky, díky jejich obchodnímu duchu získalo Madžusko mnohé.

Například:
 
Podniky vyrábějící a destilující víno – A.I. Kobecki-Milukus, rodák z Trok
 
Mlýnský průmysl – S.M. Kobecki, rodák z Krymu
 
Tabákový průmysl – I.A. a A.A. Lopato
 
Výše uvedení karaimové zaujali vedoucí pozice v činském průmyslu.

V době druhé světové války pomohli majitelé a zaměstnanci těchto firem v boji proti nacistickému Německu a militaristickému Japonsku – synové zakladatelů firem I. Kobecki, M. a V. Lopato v Číně a nositel dvou řádů Čestné Legie plukovník G. Lopato ve Francii.

Zaměstnanci firem sledovali během přepravy tabákových výrobků a alkoholických nápojů nepřátelské jednotky a jejich pohyb, a informace předávali rozvědce, čímž přispěli k vítěznému konci války.

Je potřeba zmínit i slavnou zpěvačku a básnířku evropského významu Ljudmilu Lopato, která působila ve Francii a USA, v současné době žije na jihu Francie.

 
Ruští stavitelé při plánování města vyhradili karaimům pozemky pro vlastní hřbitov, kde je mimochodem pohřben syn chachama Pampulova.
 
Na můj opakovaný dotaz položený starým lidem, jak se do Charbinu dostal a co tam dělal, mi vždy odpověděli, že chacham Pampulov poslal syna do Charbinu za špatné chování.

Bohoslužby se o svátcích konaly v soukromých domech, někdy v mohamedánské mešitě, většinou v ruštině pod vedením chazana Griguleviče.

 
Charbinská karaimská komunita byla právně součástí Tavridského (Krymského) a Oděského chachamátu.

Po bolševické revoluci, pod čínskou a následně pod loutkovou mandžuskou vládou se stala karaimská komunita v Charbinu samostatnou.

Michail Kovšanly, zástupce S. Szapszala v Berlíně, mě v soukromé korespondenci informoval, že atašé japonského velvyslanectví v Berlíně, plukovník Nakamura, studoval historii karaimů a mnohokrát se s nimi setkal.
 
Prvním chazanem charbinské komunity byl A.A. El z Krymu, absolvent Alexandrovské náboženské školy.
 
Já jsem se s ním seznámil na své obřízce.
 
Byl to jeden z nejznamenitějších karaimů 20-tého století: člověk s kolosálním kulturním přehledem, zakladatel bezplatné domácí školy, zastánce rovnoprávnosti žen v rámci karaimské komunity.
 
Chazan El navrhl po svržení carské vlády charbinské karaimské komunitě přijímat cizince do karaimské náboženské komunity, a to na základě všech zásad karaismu a za dodržení všech náboženských obřadů, inspirací mu byla misie Izáka Sangariho u Chazarů.
 
Představitelé karaimské komunity v čele s chazanem Elem se po dlouhém a podrobném studiu informací o proselytismu rozhodli přijmout návrh a přijali do své náboženské komunity dva Japonce a jednoho Rusa.
 
Přestala tak platit karaimská průpovídka, že karaimem se nelze sát, ale pouze narodit.
Začalo platit karaimem se člověk nemusí narodit, může se jím i stát.

Potomci chazana A.A. Ela – vnuk, plukovník britské armády žije v Austrálii, dvě dcery a vnuk jsou pohřbeni v Sydney, a jeho synové v USA.

 
Dalším chazanem byl P. Jutkevič, který měl díky svému zvučnému hlasu přezdívku zvoník.
 
Dalším chazanem se stal I. P. Lopato.

A nakonec R.M. Grigulevič, poslední chazan, rodák z Panevėžysu, člověk s obrovskými intelektuálními schopnostmi, který byl zbaven možnosti získat oficiální vzdělání, jeho matka se totiž obávala, že ho evropské vzdělání vyvede z lůna karaismu.

Bohužel je potřeba zmínit, že jeden karaim patřil k charbinské mafii, okrádal bohaté charbinské obyvatele, Rusy i karaimy, a to včetně svých příbuzných.

Nakonec byl odsouzen čínským soudem, ale než byl odsouzen, uprchl ve své limuzíně, dopaden byl až po několika letech v Šanghaji.
 
Nemůžeme zapomenout ani na V. Lavrinoviče – podnikatele, výrobce tabáku, který se nakonec vrátil do vlasti (do Trok) spolu s klanem Lavrinovičů.
 
L.M. Lavrin
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA