Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obecné poznámky o karaimech - Ilja Iljič Kazas (Elijahu ben Elijahu, 1832 - 1912) I

 

Obecné poznámky o karaimech *)
 
Ilja Iljič Kazas (Elijahu ben Elijahu, 1832 - 1912)
 
I.
 
Karaimové jsou jednou ze dvou sekt, na které se v současné době dělí vyznavači Mojžíšova Zákona.
 
Za zakladatele sekty je považován Anan, který žil v Bagdádu v době kalifa al-Mansura v polovině osmého století podle křesťanského datování.
 
Můžeme ale předpokládat, že tato sekta existovala i v době před Ananem, a neoddělila se tedy od zbytku židovstva, obdobně jako v době kolem počátku křesťanského datování existovaly v rámci židovského společenství různé sekty, například farizejové, saduceové a esejci.
 
A teprve díky Ananovi začala existovat jako samostatná a nezávislá náboženská entita.
 
Slovo karaim je odvozeno od slovesa kara – číst, karaj je čtenář, tedy člověk, který se v otázkách víry opírá o to, co přečte v Písmu Svatém, uznává pouze autoritu psaného Zákona, tím se liší od talmudistů, kteří kromě psaného Zákona považují za autoritativní i ústní zákon, ústní tradice a ústní výklad, které jsou založené na jejich chápaní Božského zjevení a které považují za rovnocenné Pěti knihám Mojžíšovým.
 
Tyto ústní tradice a výklady považují talmudisté za naprostou nutnost, protože bez nich by podle talmudistů zákony Tóry zůstaly běžnému lidskému rozumu nejasné a nepochopitelné.
Karaimové s tímto tvrzení zásadně nesouhlasí.
Kdyby karaimové s tvrzením talmudistů souhlasili, souhlasili by vlastně s tím, že Písmo Svaté není dokonalé, že není úplné, a že Bůh nebyl své myšlenky schopen vyjádřit v písemné formě, tak aby nepotřebovaly jakýkoli komentář.
 
*) Tento článek byl napsán uznávaným a oblíbeným karaimským spisovatelem, který chtěl (původně) zůstat v anonymitě.
Článek je sestaven z poznámek, které autor napsal na žádost Francouzské akademie věd.
 
Jazyk Pěti knih Mojžíšových je tak jasný, že je umožňuje pochopit význam každého předpisu Zákona.
 
Je potřeba pouze tento jazyk studovat, neboť je nejspolehlivějším klíčem k pochopení smyslu zákonů.
 
Proto se karaimští učenci velmi brzo začali zabývat studiem hebrejského jazyka, a můžeme s jistotou tvrdit, že karaimové byli prvními autory hebrejské gramatiky a výkladových slovníků hebrejského jazyka.
 
Je pochopitelné, ve filologii získali karaimové účinnou zbraň v bitvách se svými náboženskými nepřáteli.
 
Přesto je karaimské učení založeno na svobodném výkladu Písma Svatého a nepřikládá význam žádné vnější autoritě.
 
Ale karaimští učenci, jako nejlepší zástupci svého lidu, který ztratil svojí politickou nezávislost, a který žije v cizích zemích a který přestal hovořit jazykem svých otců, museli věnovat zvláštní pozornost přísnému dodržování náboženství, ve kterém viděli jediný zbytek všeho toho, co bylo základem jejich identity.
Díky své úctě k Zákonu vykládali někdy Zákon velmi přísně a často i doslovně, což je někdy dovedlo k rozhodnutím, která ne vždy odpovídala pravému a původnímu smyslu nařízení Zákona.
 
Nicméně tyto odchylky od pravého smyslu Zákona jsou extrémně vzácné, a vysvětlují se tak, že je lidskou přirozeností chybovat.
 
Ale samotný princip karaismu slouží jako opravný nástroj, který umožňuje svobodu výkladu Zákona a který nestaví rozhodnutí učenců na úroveň Božího zjevení, tak jako rozhodnutí obsažená v Talmudu.
 
Dějiny karaismu ukazují duchovní vývoj, během něhož došlo k náhradě chybných interpretací interpretacemi správnými.
 
Tento základní princip karaismu brání náboženské stagnaci a strnulosti, a umožňuje neustálý rozvoj, samozřejmě vždy v mezích Písma Svatého.
 
Pokud chci poukázat na rozdíly mezi učením karaimů a talmudistů, musím zdůraznit, že se nejedná o rozdíly v hlavních principech víry, ty jsou stejné jak u karaimů, tak i u talmudistů, s výjimkou dogma o božském původu takzvaného ústního zákona.

Tyto principy jsou: víra v jednoho Boha, Stvořitele vesmíru, víra ve zjevení Mojžíšovi a ostatním biblickým prorokům, víra v prozřetelnost Boží, a víra v spravedlnost Božího Soudu, v nesmrtelnost duše, ve vzkříšení mrtvých a víra v budoucí příchod mesiáše.

Rozdíly najdeme v pouze v předpisech, které se týkají praktického života, náboženských obřadů, dodržování svátků, apod.

Dodržování Šabatu je závazné jak pro karaimy tak i pro talmudisty.

Tento den, je dnem odpočinku nejenom pro lidi, ale i pro zvířata, zakázána je veškerá práce, ne pouze práce fyzicky náročné, jako například polní práce, ale i práce lehké práce, které nevyžadují fyzickou sílu.

V tomto případě přísnost předpisů, jak karaimských tak i talmudistických kazuistů, zachází do neuvěřitelných, ne-li absurdních malicherností.

Z běžných prací jsou povoleny pouze ty, které jsou nezbytně nutné, například upravení postele před spaním, prostírání stolu před jídlem.

Jídlo ale musí být připraveno před Šabatem, tedy v pátek.

Kdo ví, možná by puntičkářští vykladači zakázali o Šabatu i jídlo samotné, naštěstí ale Mojžíš řekl Izraelitům, kteří se na něj obrátili o Šabatu s dotazem, jak se vypořádat s manou, která zůstane z pátku, aby jí snědli. Z verše 16:25 z Druhé knihy Mojžíšovy lze odvodit povolení jíst v sobotu.

Mojžíš pak řekl: Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic.

Rovněž je zakázáno jakékoliv cestování, a to nejenom na zvířatech, které musí také odpočívat, ale i pěšky, z města do města, z vesnice do vesnice, jednoduše řečeno za hranici místa pobytu.

Chůze po městě se povoluje pouze v případě, pokud je to nezbytně nutné pro navštívení domu modlitby nebo domu, kde se vyučuje slovo Boží.

Základem tohoto zákazu je opět Zákon, slova Mojžíšova ve verši 16:29 v Druhé knize Mojžíšově:

Hleďte, vždyť Hospodin vám dal den odpočinku. Proto vám dává šestého dne chléb na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa.

Bůh to přikázal v době putování Židů pouští, Izraelité neměli opustit v sobotu stany a sbírat manu, neboť mana toho dne nepadala.

Je také zakázáno nosit břemena na ulici a to na základě slov proroka Jeremiáše ve verších 17:21 a 22:

Toto praví Hospodin: Bedlivě dbejte, abyste nenosili břemena v den odpočinku a nepřinášeli je do jeruzalémských bran. Nevynášejte břemena ze svých domů v den odpočinku a nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den odpočinku svatý, jak jsem přikázal vašim otcům.

 

 

 

 
V podobných případech má slovo proroka obdobnou váhu jako Zákon Boží.
 
Není pochyb o tom, že se zde píše o těžších břemenech, která byla přenášena z venkova a měst, aby byla následně prodána na jeruzalémských trzích a v jeruzalémských obchodech, nebo na trzích a v obchodech jiných měst, jak je to zřejmé z veršů 13: 15 až 22 v knize Nehemjáš:
 
V oněch dnech jsem v Judsku viděl, že někteří lisují hrozny v den odpočinku, že přinášejí pytle obilí a nakládají na osly a také že přinášejí do Jeruzaléma víno, hrozny a fíky a všelijaká břemena v den odpočinku. Varoval jsem je toho dne, kdy prodávali potraviny. I Týřané tu byli usazeni; přinášeli ryby a všelijaké zboží a prodávali v den odpočinku Judovcům, a to přímo v Jeruzalémě. Měl jsem o to spor s judskými šlechtici a ptal jsem se jich: Jakého zla se to dopouštíte? Znesvěcujete den odpočinku! Což právě tak nejednali vaši otcové? Proto náš Bůh uvedl všechno toto zlé na nás a na toto město. A vy jej zase popouzíte k hněvu proti Izraeli tím, že znesvěcujete den odpočinku. Když přede dnem odpočinku padl na jeruzalémské brány stín, rozkázal jsem, aby byla zavřena vrata a aby je neotvírali dříve než po dni odpočinku. Některé ze svých služebníků jsem postavil k branám, aby nikdo nenosil břemena v den odpočinku. Když kupci a prodavači všelijakého zboží nocovali jednou i dvakrát vně Jeruzaléma, varoval jsem je a vytýkal jsem jim: Proč nocujete před hradbami? Bude-li se to opakovat, vztáhnu na vás ruku. Od té doby v den odpočinku nepřicházeli. Pak jsem přikázal levitům, aby se očistili a přišli střežit brány, aby byl svěcen den odpočinku. - Pamatuj na mne, Bože můj, také kvůli tomu a měj se mnou soucit podle svého hojného milosrdenství!
 
Nicméně kazuisté držící se přísně a doslovně Písma, rozšířili tento zákaz i na nejlehčí předměty.
Proto není možné v sobotu vynášet mimo dům žádné zbraně, hole, deštníky, kabelky a peněženky, hodinky, tedy nic co není součástí oděvu.
 
Tímto přísným způsobem dodržují zákon konzervativní věřící.
 
Ale spolu s osvícenstvím pronikají na veřejnost mírnější představy o podstatě náboženství, přísné dodržování Zákona má stále méně a méně přívrženců.
 
Talmudisté ale vymysleli velmi lstivé způsoby jak obcházet příliš omezující předpisy.
 
Ve městech s čistě židovským obyvatelstvem, stejně jako ve městech s židovským ghettem, obeženou celou oblast provazem, a tato oblast se tak stane jedním velkým nádvořím, v jehož hranicích je možné přenášet předměty z domu do domu, ulice tak ztrácejí charakter veřejného místa.
 
Je potřeba zmínit, že karaimové se vyhýbají praktikám talmudistů, tedy praktikám, které talmudisté často užívají k tomu, aby obešli to, co považují (často i chybně) za Zákonem předepsané.
 
To je jedním ze zásadních rozdílů mezi karaimy a talmudisty.
 
Mezi karaimy a talmudisty je ještě další rozdíl.
 
Na základě slov Druhé knihy Mojžíšovi verše 35:3 - V den odpočinku nebude hořet oheň v žádném tvém obydlí., je zakázáno, aby v sobotu hořel v obydlích oheň.
 
Na základě výše uvedeného verše karaimští vykládači Zákona, na rozdíl od Talmudu, stanovili, že je potřeba trávit páteční noc bez ohně a ve tmě. (Šabat začíná v pátek večer. Jak u karaimů tak i u talmudistů začíná den po západu Slunce).
 
S tímto výkladem nesouhlasil adrianopolský chacham Elijah Bašiači (1420-1490), který v 15 století povolil užití svíček o Šabatu, svůj názor vysvětlil v knize Aderet Elijahu (Plášť Elijášův).

 

Co je to Svátek nekvašených chlebů, ví každý z Písma Svatého.
 
Tento svátek začíná večer ze 14-tého na 15-tý den měsíce nisanu a trvá po dobu sedmi dní.
 
V tyto dny by nemělo být v domech Izraelitů, a obecně v domech ve vlastnictví Izraelitů, nic kvašeného.
Vše kvašené musí jak karaimové, tak i talmudisté zničit ještě před počátkem svátku.
 
Neboť Druhá kniha Mojžíšova verš 13:7 nás informuje:
 
Nespatří se u tebe nic kvašeného, na celém tvém území se u tebe nespatří žádný kvas.
 
 
 
Jak karaimové, tak i talmudisté odvozují svůj letopočet od stvoření světa.
 
To znamená, že 17. září roku 1905 křesťanské éry začíná rok 5666.
 
Stanovení tohoto letopočtu je odvozeno na základě historických událostí popsaných v Bibli.
 
Bylo by poměrně zdlouhavé popisovat, jak jsme dosáhli čísla 5666, a pro účely tohoto článku není stanovení letopočtu podstatné.
 
 
Pro nás je důležité poukázat na fakt, že podle obou sekt (karaimů i talmudistů) se rok skládá z dvanácti lunárních měsíců, které mají buď 30, nebo 29 dní.
Rok má 354 dní.
 
Ale vzhledem k tomu, že vzniká rozdíl 11 dní mezi lunárním a solárním rokem, není možné, aby rok začínal vždy po uplynutí 354 dní, znamenalo by to totiž, že by jarní měsíc aviv, během kterého dozrává v Palestině ječmen a 15-ho dne tohoto měsíce začínáme slavit Svátek nekvašených chlebů, začínal podle slunečního kalendáře rok od roku o 11 dní dříve, tj. rok by mohl začít na podzim nebo v zimě.
 
Proto bylo nutné začít přidávat k některým rokům 13-tý měsíc.
Byl přijat 19-ti letý takzvaný Metonův cyklus, podle kterého se k 3, 6. 8, 14, 17 a 19 roku tohoto cyklu přidává 13 měsíc.
Přidaný třináctý měsíc se označuje jako veadar nebo také jako druhý adar.         
 
Za první den každého měsíce je považován večer, kdy je novoluní viditelné pouhým okem.
 
V době oblačnosti se berou v úvahu možnost i viditelnosti novoluní.
 
Tento starobylý způsob určování používali v minulosti v Palestině jak karaimové, tak i talmudisté.
Talmudisté ale tento prastarý způsob určování novoluní nahradili astronomickými výpočty, a začali určovat jako začátek měsíce astronomické novoluní, a to i když není viditelné pouhým okem.
 
Karaimové naopak zůstali věrni starobylému určování novoluní.
 
To je důvodem, proč se stává, že karaimové a talmudisté neslaví vždy svátky ve stejné dny.
 
Talmudisté často slaví svátky o den dříve.
 
Dokonce ale učenci talmudistů, považují viditelnost novoluní v Palestině za velmi důležitý ukazatel, proto aby se zamezilo chybám, slaví talmudisté mimo Palestinu všechny svátky (kromě Kipuru) dva dni, což karaimové nedělají.
 
Tyto svátky jsou: 15-tý a 21-tý den měsíce nisanu (nekvašené chleby), den Týdnů (Šavuot),1-ní den tišri (Jom Terua), 10-tý den tišri – den půstu a pokání (Kipur), 15-tý a 22-hý den tišri (Sukot a Šemini Aceret).
 
Den svátku Omer, tedy den kdy byly do Chrámu přinášeny snopy z první sklizně, stejně jako svátek Týdnů, tedy svátek kdy byly do Chrámu přinášeny první plody, nemají Zákonem Mojžíšovým stanovený přesný datum, neboť se jedná o čistě zemědělské svátky, a jejich slavení je závislé na počasí v daném roce.
Svátek Týdnů (Šavuot) se slaví 50 dní po Omeru.
 
Protože ale v Palestině připadá první sklizeň a přinášení prvních snopů do období Svátku nekvašených chlebů, přizpůsobili je jak karaimští tak i talmudističtí učenci tomuto svátku.
Pokud jde o přinášení snopů, panuje mezi karaimskými a talmudistickými učenci neshoda.
Mojžíš nám řekl: Podáváním nabídne snopek Hospodinu, aby ve vás našel zalíbení; druhého dne po dni odpočinku (Šabatu) jej nabídne kněz podáváním.
Který den odpočinku (Šabat) má na mysli?
 
Talmudisté za den odpočinku (Šabat) považují první den Svátků nekvašených chlebů, karaimové zase Šabat, který připadá na Svátky nekvašených chlebů, svátek Týdnů, který se odvozuje od přinášení snopů z první sklizně, tak slaví talmudisté šestého dne měsíce sivanu, zatímco karaimové tento svátek slaví vždy v neděli, přesněji den po sedmé sobotě počítáno od soboty připadající na Svátky nekvašených chlebů.
Karaimský princip svobodného výkladu Písma Svatého mi umožňuje tvrdit, že se v tomto případě mýlí jak karaimové, tak i talmudisté.

Výše zmíněné zemědělské svátky obecně, a svátek Omer pouze částečně, nemají žádný vztah k Svátku nekvašených chlebů.
Jak již bylo zmíněno, jsou závislé na počasí a povětrnostních podmínkách.
Pokud by sporné slovo den odpočinku (Šabat) mělo znamenat první den svátku, Mojžíš by namísto tohoto výrazu, zcela jistě použil přesný termín šestnáctého dne prvního měsíce, který by nevyvolával žádné pochyby.

Karaimský výklad je ale také (podle autora textu - poznánka překladatele) neopodstatněný.

Správné pochopení výrazu den po dni odpočinku (Šabatu) může napomoci ke správnému pochopení nařízení.
Jak je známo, že pro mnoho národů je poslední den týdne dnem svátečním a má různé názvy: sobota, den odpočinku (Šabat) u židů a karaimů, neděle u křesťanů a džuma (pátek) u muslimů.
Ne každý den, který následuje po svátku, má zvláštní název, to znamená, že se označuje jako den po daném svátku.
Například v češtině (autor uvádí jako příklad ruštinu – poznámka překladatele) se den po neděli nazývá pondělí, tedy den následující po neděli, a slovo neděle znamená přesně sváteční den (odvozen od výrazu nedělat, tedy ode dne odpočinku).

Tataři označují sobotu jako džuma ertesi, což znamená den po džumě (pátku).

Židé zase den po dni odpočinku (Šabatu) označují jako první den týdne, nebo také v dnešní době jako neděli.

Z výše uvedených skutečností vyplívá, že svátek Omer nemá souvislost se Svátkem nekvašených chlebů, může být jak před tak i po tomto svátku.

Slavení svátku Omer závisí na uvážení samotných zemědělců, a to v závislosti na sklizni, podmínkou je ale to, aby všichni Izraelité přinesli své první snopy ve stejný den. (Proto byl zřejmě stanoven právě den po pesachovém Šabatu – poznámka překladatele).

Svátek týdnů se odvozuje od svátku Omer.

Tyto zemědělské svátky měli význam zejména v době, kdy Izraelité žili v Palestině, v době existence Chrámu a chrámové bohoslužby.

Zemědělský svátek Týdnů zachránilo zejména to, že podle pověsti, která má poměrně vratké základy, bylo na hoře Sinaj v tento den předáno Desatero, a obě sekty spojují tento den spíše s touto událostí, tak významnou pro jejich náboženství.

Další svátek slavíme prvního dne sedmého měsíce (tišri).

V Zákoně je nazýván jako svátek troubení.

V tomto textu nebudu vysvětlovat původ tohoto názvu.

Je zvykem nazývat tento svátek začátkem roku, Novým rokem, a jak již bylo zmíněno výše, o tomto svátku začal současný rok 5666 (napsáno v roce 1905 – poznámka překladatele) od stvoření světa.

Je přirozené, že si musíme položit otázku, jak může rok začínat sedmým měsícem.
Tvrzení, že byl svět stvořen v sedmém měsíci, je absurdní.

Existuje tradice, podle které byl svět stvořen v měsíci nisan, tedy v tom měsíci, kdy slavíme Pesach, který se ve skutečnosti jmenuje první měsíc: Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. (2M 12:2)

S ohledem na tuto nesrovnalost (začátek roku v sedmém měsíci), tvrdí židovští učenci, stejně jako učenci karaimští, že první den sedmého měsíce je počátkem občanského letopočtu a má význam pro ekonomický život, zejména pak pro obchodně-zemědělská ujednání a pro tzv. rok promíjení (šmita – každý sedmý rok) a milostivý rok (každý 50-tý rok).

Nechám ale na čtenáři, aby posoudil, zda s tímto vysvětlením souhlasí.

Rok se dvěma začátky?!

To je něco hrozného.

 
Desátý den po novém roce je dne půstu a pokání (Kippur).
 
Jak karaimové, tak i talmudisté tráví celý tento den v kenase v nepřetržité modlitbě.
 
Jejich zvyky se ale vzájemně liší.
 
Talmudisté svým zevnějškem demonstrují smutek: jsou buď bosí, nebo jen v ponožkách bez běžné obuvi, oděni do běžného oděvu, zatímco karaimové, kterým je cizí vše farizejské a předstírané, jsou oděni ve svátečních šatech, i když bez příliš výrazných ozdob.
 
Mezi prostými karaimy je rozšířena pověra, že o kippurové noci se otvírají nebeské brány, a že pouze požehnaní jsou poctěni uzřít tento zázračný jev.
 
Ale v našem hříšném věku tyto požehnané postrádáme!

Svátek Stánků, který trvá sedm dní, byl ustanoven jako připomínka čtyřicetiletého putování Izraelitů pouští po odchodu z Egypta, kdy byli nuceni žít ve stáncích (stanech).

Talmudisté dodržují tento svátek přísně.
 
Každá hlava židovské rodiny postaví na dvoře svého domu nebo na balkóně bytu nevelkou chýši, ve které tráví značnou část svého volného času, pije v ní svůj ranní čaj nebo kávu, v chýšce snídá, obědvá, večeří a pokud to počasí umožní i spí.
 
Nebudu se zabývat množstvím předpisů, kterými Talmud svévolně určuje podobu tohoto dočasného obydlí, jeho rozměry apod.
Karaimové na rozdíl od talmudistů staví v místě svého pobytu jeden společný stánek na dvoře kenasy či modlitebního domu, v tomto stánku se čtou po běžné bohoslužbě krátké modlitby a zpívají se náboženské písně na počest tohoto svátku.
 
Den následující po posledním dni svátku Stánků je zvláštním svátkem Aceret, jak jej nazývá Zákon.
 
Později Izraelité, a to jak talmudisté tak i karaimové začali tento svátek označovat jako Simchat Tóra (Radost ze Zákona).
Tento název je odvozen z následující tradice.  
V Páté knize Mojžíšově se ve verších 31:10-11 píše:o slavnosti stánků, až přijde celý Izrael, aby se ukázal před tváří Hospodina, tvého Boha, na místě, které vyvolí, budeš předčítat tento Zákon před celým Izraelem, aby jej slyšeli.
Na základě tohoto nařízení se čte slavnostně celý Zákon, tedy Pět knih Mojžíšových, od A do Z, a to po dobu celého svátku Stánků.
 
Způsob naplnění tohoto nařízení se jak u karaimů tak i u talmudistů mírně liší.
 
Pět knih Mojžíšových je rozděleno na tolik částí (paraša), kolik je v daném roce týdnů, každou sobotu se čte jedna část.
 
Poslední část se čte v sobotu, která připadá na sedm dní svátku Stánků, v den o kterém je řeč, se čtou závěrečné části Zákona, a Zákon se začíná číst od samého začátku, tedy od první kapitoly Zákona, a to se zvláštní slavnostností a veselím.
 
To je důvodem proč došlo ke změně názvu svátku.
 
Kromě zmíněných svátků slaví karaimové i talmudisté 14-tý a 15-tý den měsíce adaru, který je 12 měsícem roku.
Na tento den připadá svátek Purim, který byl ustanoven Mordechajem a Ester jako památka na záchranu Izraelitů žijících v Persii, o jejichž vyhlazení usiloval Haman.
Jak již bylo zmíněno výše, některé roky mají třináct měsíců, což znamená, že mají dva měsíce adar.
Karaimové slaví v případě, že má rok třináct měsíců, svátek Purim o prvním adaru, zatímco talmudisté o druhém adaru (veadar).
Svátek Purim přijali Židé dobrovolně a svátek nemá posvátný charakter jako svátky předepsané Mojžíšem, a které se liší od šabatu pouze tím, že je v době těchto svátků povolena příprava jídla.
Svátek Purim není spojen s žádnými omezeními běžného života, a je tak pravým svátkem, jsou to dny plné radosti a veselí.
I chudí lidé se mohou účastnit obecného veselí, neboť dostávají od bohatších lidí peněžní nebo potravinové dary.
Zásadní význam měl v dávné minulosti svátek Purim pro karaimské učitele, ti byli většinou velmi chudí, neboť nedostávali za svou náročnou pedagogickou práci žádnou mzdu ani od obce ani od rodičů studentů, a finanční a potravinové dary o svátku Purim byli jejich jediným zdrojem příjmů.
O první purimové noci se studenti rozdělili do skupin, a obcházeli za zpěvu tzv. ahavat (písně na počest hlavy dané rodiny, jeho ženy a dětí) domy členů karaimské komunity a projevovali jim úctu přáními blahobytu a úspěchu podle jejich povolání, společenského postavení, věku a pohlaví.
Každý hospodář jim předal finanční dar pro učitele, stejně tak dávali peníze za studium i rodiče žáků, výše příspěvku byla dobrovolná, každý dal podle svých možností.
Tímto způsobem získali chudí učitelé malé množství peněz, se kterým museli vystačit do dalšího Purimu.
 
Jak karaimové, tak i talmudisté mají takzvané smuteční dni, během kterých se postí a které byly ustanoveny jako připomínka nešťastných událostí, které přivedly Lid Izraele ke ztrátě politické nezávislosti a doprovázely zničení Jeruzaléma a Chrámu.
Je zde ale opět rozdíl: karaimové mají půsty ustanovené jako připomínku událostí týkajících se Prvního Chrámu, tedy do doby před babylonským vyhnanstvím, zatímco rabanité mají půsty ustanovené na památku událostí týkajících se Druhého Chrámu.
 
Jak lze vysvětlit tento rozdíl?
Znamená to, že se novodobější události karaimů netýkají, a to proto, že v té době karaimové v Palestině nebyli?
 
Na tuto otázku můžeme dát zcela bezpečně zápornou odpověď.
 
Ať již tvořili karaimové v době Druhého Chrámu samostatnou sektu, tak jako farizejové, saduceové či esejci, či ne, je zcela jasné, že v té době žili neodděleně a ve stejném prostředí jako většina ostatních Židů, a sdíleli s nimi stejný historický osud.
K rozdílu, který popisuji, došlo poté co se karaimové vyčlenili jako nezávislá náboženská komunita.
Zavrhli Talmud a zavrhli vše, co stanovila takzvaná Velká Synagoga, a vše co není v kanonických knihách Písma Svatého, a to i kdyby se to vztahovalo k událostem, které sami jako komunita prožili, a dodržovali pouze posty, o kterých se zmiňuje prorok Zacharjáš (8:19) - Půst čtvrtého, půst pátého, půst sedmého a půst desátého měsíce.

Karaimové nikdy nebyli početní, nelze vyloučit, že v současné době neexistuje jiná, tak málo početná skupina, jako jsou oni.

V současné době je karaimů obojího pohlaví do 12 000.
 
Největší počet jich žije v Rusku.
 
Mimo Rusko žije kolem 100 karaimských rodin v Haliči, stejný počet je i v Konstantinopoli a v Káhiře.
 
Hlavním centrem karaimského osídlení byl odedávna Krym.
 
Kdy karaimové do této oblasti přišli je těžké s určitostí říct.
 
Pokud budeme důvěřovat dokumentům, které objevil karaimský archeolog Firkovič na Kavkaze ve vesnici Mengliš, tak se na tomto místě usadili v době perského krále Kambýse (6 století před křesťanským letopočtem).
Podle dokumentu byli karaimové spojenci perského krále Kambýse ve válce proti massagetské (sakské) královně Tomiris, a jako odměnu za své služby od něj získali území nazývané Kerim (Krym), což byl velkorysý dar.
 
Spolehlivějším dokladem prastaré přítomnosti karaimů na Krymu je karaimský hřbitov v Čufut Kale.
 
Na tomto hřbitově je k dispozici velké množství náhrobních nadpisů, které svědčí o pradávné přítomnosti karaimů na Krymu.
 
Ponecháme-li stranou ty nápisy, které Firkovič datuje do prvního století křesťanské éry a které vyvolávají určité pochybnosti, můžeme poukázat na mnoho náhrobních nápisů pocházejících z 9 a 10 století.
To znamená, že přítomnost karaimů na Krymu v 9 a 10 století je považována za prokázanou.
 
Karaimové žili v Čufut Kale, v Mangupu (kde lze také najít velké množství náhrobních nadpisů jen o něco mladších, než jsou ty z Čufut Kale), v Solchatu (Starém Krymu), později se usadili i v Jaltě a v dalších krymských městech.
 
Během tatarské nadvlády, se na žádost litevského velkoknížete Vitolda, přesídlilo kolem 300 karaimských rodin do Litvy a jejich potomky jsou karaimové, kteří v současné době žijí v západních ruských guberniích (v Trokách, Lucku, Panevėžysu) a v Haliči (v Rakousku).
 
Existuje vědecky nepodložený názor, že karaimové jsou potomky Chazarů, kteří se usadili kolem pátého století kolem Kaspického moře a na dolním toku řeky Volhy a kteří později vládli i na Krymu, který byl dokonce nějaký čas podle nich označován jako Chazarie.
Tímto způsobem označovali Janované Tavrický (krymský) poloostrov.
 
Zastánci tohoto názoru se snaží dokázat, že karaimové nejsou semitského původu, ale že jsou původu turkického, tímto způsobem vysvětlují některé odchylky karaimského typu od typu židovského.
 
Ve prospěch semitského původu karaimů ale hovoří přítomnost levitů a kohenů, potomků Árona. Levité a koheni by asi byli jen těžko přítomni v národě, který nemá svůj původ ve starověkém Izraeli.
 
Jako velmi silný důkaz může sloužit i nepřítomnost jakýchkoli legend o Chazarech.
Nelze věřit tomu, že celá skupina lidí zcela zapomněla na své předky, zejména ne na předky tak mocné, že museli být bráni v potaz dokonce i byzantskými císaři, nebo zapomenout, že jejich předkům patřila země, ve které žijí.
Rozdílnost typů má spíše racionálnější vysvětlení.
 
Je obecně známo, že Chazaři nebyli jednolitou náboženskou skupinou.
 
Někteří z Chazarů vyznávali křesťanství, jiní víru mohamedánů a poměrně velká část vyznávala víru židovskou.
 
Je velmi pravděpodobné, že s těmito judaismus vyznávajícími Chazary byli s karaimy v častém kontaktu, vstupovali s nimi jako se svými souvěrci v manželské svazky, které tak mohli ovlivnit jejich fyzické a duševní vlastnosti, a způsobit odchylky od jejich původního typu.
 
Jediné co tedy můžeme tvrdit, že karaimové nemusí být čistokrevnými Semity.
 
Ztotožňování karaimů s Chazary je ale již velmi výstřední hypotéza.

Jak krymští, tak i litevští karaimové hovoří tatarským jazykem.

Jazyk krymských karaimů je ale díky neustálému kontaktu s Konstantinopolí silně ovlivněn tureckým jazykem a příliš se od turečtiny neliší, zatímco litevští karaimové si udrželi archaickou formu dialektu, který si přinesli z Krymu před čtyřmi stoletími, a který budí velký zájem lingvistů.
 
Nicméně je potřeba poznamenat, že toto nářečí přestalo být pro krymské karaimy jazykem běžného užití, udrželo se, i když ne zcela v čisté podobě, pouze v náboženských školách, kde se používá při tradiční výuce Písma Svatého, používají se překlady Písma, ne však do současné formy jazyka, ale do jeho archaické formy.
 
V současné době užívají krymští karaimové namísto tatarského jazyka jazyk ruský, a mladá generace, zvláště pak ve městech mimo Krym, již tomuto jazyku nerozumí, a na Krymu je užíván jako domácí jazyk pouze v chudých, méně kultivovaných rodinách.
 
Při bohoslužbách užívají karaimové hebrejský jazyk, jazyk Bible, i když mu mnozí nerozumí.
 
Hebrejský jazyk hraje v karaimské liturgii podobnou roli jako jazyk latinský v liturgii katolické.
 
Modlitby tvoří Žalmy krále Davida a chvalozpěvy z pozdějších období.
 
Běžná literární díla píší karaimové v novodobé hebrejštině, které se liší od biblické hebrejštiny v některých gramatických tvarech, a která obsahuje mnoho chaldejských, arabských a řeckých slov a uměle vytvořenou odbornou terminologii.
V tomto jazyce psali a píší karaimové svá teologická, filozofická, exegetická a liturgická díla.
 
Karaimové žili dlouhou dobu pod nadvládou Tatarů, což způsobilo, že od nich nepřijali pouze jazyk, ale také způsoby oblékání a životní styl, některé pověry a mnoho domácích zvyků.
 
Ještě před šedesáti-sedmdesáti lety se karaimové téměř nelišili od Tatarů, pouze jejich nemongolský vzhled naznačoval jiný etnický původ.
 
Domácnost, bytové doplňky, domácí potřeby či kuchyně, vše bylo ovlivněno tatarským prostředím.
 
Dokonce i kenasy se svým zařízením podobaly mešitám.
 
V dnešní době je ale vše jinak.
 
Kontakt s evropskou civilizací po připojení Krymu k Ruské říši nastartoval zásadní změny.
 
Do té doby žili karaimové uzavřený a izolovaný život, zabývali se pouze drobným obchodem a neopouštěli hranice krymského poloostrova, hlavním zdrojem obživy bylo ovocnářství, sadařství, pěstování zeleniny a zemědělství.
Po dobytí Krymu Ruskou říší se karaimům otevřely dveře do Ruského Impéria, získali možnost obchodovat v jižních guberniích Ruska, a postupně se do těchto částí říše začali i se svými rodinami stěhovat, a začali žít mezi ruským obyvatelstvem.
Díky své přirozenosti, které je cizí nacionalismus a pocit národní výlučnosti, rychle přijali ruský jazyk, ruské mravy a ruské vzdělání, tj. kulturní evropský jazyk, evropské mravy a evropské vzdělání.
 
Od konce první poloviny minulého (osmnáctého) století se začali objevovat i karaimové s vyšším akademickým vzděláním.

Jedním z prvních držitelů vyššího vzdělání byl ctihodný trocký chacham Kobecki, se kterým jste se seznámili ve městě Troki.

 
Navzdory tomu, že karaimům nepřátelští talmudisté karaimy opovrhují, a považují je za barbary (canes muti non patentes latrare), mají karaimové v současné době ohromné množství bratří s vyšším vzděláním, mají své lékaře, právníky, inženýry, středoškolské učitele atp., nemluvě o mládeži studující na gymnáziích a reálných školách.
 
Když hovořím o ohromném množství, nejedná se samozřejmě o množství v absolutním smyslu, ale o vysoké procentuální zastoupení v malé karaimské komunitě.
 
Procentuálním zastoupením lidí s vyšším vzděláním v populaci jsou karaimové ve srovnání s jinými etniky nejvzdělanějším etnikem.
 
Nicméně, tito karaimové s vyšším vzděláním jsou zatím pouze, obrazně řečeno, jakousi náhorní plošinou bez významných vrcholů, tento fakt by ale bylo s ohledem na nedávnou minulost (izolovanost a uzavřenost v době tatarské nadvlády) nespravedlivé kritizovat, neboť ani Řím nebyl postaven za jeden den.

K výrazným změnám došlo také v životě karaimských žen.

V dávných dobách byly karaimské ženy, tak jak je to běžné u všech východních národů, plně podřízeny mužům.
 
Jako dívky byly zcela podřízeny svým otcům a starším bratrům, po svatbě zase manželům, někteří z nich s nimi nejednali jako s lidskými bytostmi.
 
Podobně jako u Tatarů, vycházely pouze zřídka z ženské části domu (gynecee), vyhýbaly se cizím mužům, nevycházely na ulici s odhalenou tváří.
 
Vzdělávání žen bylo považováno za zbytečné, pouze velmi malá část žen uměla číst a psát.
 
V tomto ohledu bylo vzdělání karaimských žen dokonce méně časté než u Tatarek, které v dětství mohly navštěvovat mekteb, nižší školu, kde se naučily číst Korán, sice čistě mechanicky aniž by rozuměly jedinému slovu.
 
Karaimské dívky se vdávaly velmi brzy, některé ještě jako děti 11 až 12 let staré.
 
Výběr ženicha závisel na rodičích, jejichž vůli se dívky oddaně podřizovaly.
 
Do svatby se se svými budoucími manžely neviděly, neznaly jejich duchovní a morální úroveň, nevěděly, v jakých rukách se ocitnou na zbytek svého života.
 
V dnešní době je tomu zcela jinak.
 
V dnešní době se začínají karaimky emancipovat, sňatky, kdy dívka nezná svého budoucího manžela, jsou stále vzácnější, vztahy mezi partnery se stávají stále častěji rovnocenné.
 
Dnes se již nesetkáte s negramotnou karaimkou, alespoň ne v mladé generaci.
 
V současné době se vzdělává v ženských školách většina karaimských dívek, a to od základních škol až po vyšší vzdělávací kurzy pro ženy.
 
Velká pozornost je věnována i estetickému vzdělávání karaimských žen.
 
Karaimské ženy se věnují hudbě a zpěvu.
 
V dnešní době se již karaimské ženy nevyhýbají společenským aktivitám, spolupracují s Rusy v oblastech dobročinnosti.
 
Když hovoříme o postavení karaimské ženy, nelze nepřipomenout fakt, že Zákon Mojžíšův připouští mnohoženství, nicméně u karaimů není běžné.
 
Za celý svůj 73-letý život jsem se setkal pouze s jedním případem bigamie, který byl povolen karaimskou duchovní autoritou, a to po dlouhém váhání a za velmi výjimečných okolností.
 
Považuji za důležité popsat zákony o manželství, tak jak je praktikují karaimové.
 
1) Osoby vstupující v manželství musí vyznávat stejnou, tedy karaimskou víru.
 
2) Ženich i nevěsta musí být plnoletí, podle zákonů dané země.
 
3) Aby bylo manželství platné, musí s ním vyslovit souhlas obě osoby vstupující do svazku manželství.
 
4) Aby bylo manželství uznáno za platné, musí být naplněny všechny tři níže uvedené věci:
 
a) mohar (věno), které předává ženich nevěstě (podle Zákona Mojžíšova otci nevěsty), jedná se o cenný předmět (prsten, náramek, apod.), který symbolizuje zasnoubení.
 
b) písemný svatební dokument (šetar), který má svou starobylou podobu, a který obsahuje kromě popisu práv a povinností manželů i soupis věna, které přinesla z domu svého otce nevěsta.
 
c) rodinné soužití.
 
5) Manželství je zakázáno mezi pokrevně spřízněnými a příbuznými osobami.
 
Pokrevně spřízněné osoby jsou popsány v Třetí knize Mojžíšově ve verších 18:6-18
 
Nikdo se nepřiblíží k některé ze svých blízkých příbuzných, aby odkryl její nahotu. Já jsem Hospodin.
Neodkryješ nahotu svého otce tím, že bys odkryl nahotu své matky.
Je to tvá matka, neodkryješ její nahotu.
Neodkryješ nahotu ani jiné ženy svého otce.
Je to také nahota tvého otce.
Neodkryješ nahotu žádné své sestry, dcery svého otce nebo své matky, ať zplozené v manželství nebo mimo.
Neodkryješ jejich nahotu.
Neodkryješ nahotu dcery svého syna nebo své dcery.
Neodkryješ jejich nahotu, je to tvá nahota.
Neodkryješ nahotu dcery jiné ženy svého otce.
Tvůj otec ji zplodil, je to tvá sestra, neodkryješ její nahotu.
Neodkryješ nahotu sestry svého otce.
Je to blízká příbuzná tvého otce.
Neodkryješ nahotu sestry své matky.
Je to blízká příbuzná tvé matky.
Neodkryješ nahotu bratra svého otce tím, že by ses přiblížil k jeho ženě.
Je to tvá teta.
Neodkryješ nahotu své snachy.
Je to žena tvého syna, neodkryješ její nahotu.
Neodkryješ nahotu ženy svého bratra.
Je to nahota tvého bratra.
Neodkryješ nahotu některé ženy a její dcery.
Nevezmeš si ani dceru jejího syna nebo její dcery proto, abys tím odkryl její nahotu.
Jsou to blízké příbuzné.
Byl by to mrzký čin.
Nevezmeš si za ženu ani sestru své ženy, abys tu první soužil tím, že bys odkrýval její nahotu za jejího života.
 
Karaimové ale z morálních důvodů zakázali i některé svazky, které Zákon Mojžíšův přímo nezakazuje.
 
Není povoleno vzít si za manželku sestru zesnulé manželky, navzdory tomu, že Mojžíš zakazuje pouze sňatek se sestrou v době života manželky, aby nebyl zaset svár mezi sestrami, tím, že by se z nich staly soupeřky (3M 18:18):
 
Nevezmeš si za ženu ani sestru své ženy, abys tu první soužil tím, že bys odkrýval její nahotu za jejího života.
 
Nepřipouští se ani sňatek dvou bratrů se dvěma sestrami.
 
Talmudisté nejsou v otázkách příbuzenství snoubenců tak přísní jako karaimové.
 
Podle talmudistů jsou zakázány pouze svazky přímo zmíněné ve výše uvedených verších, žádné analogie se nepřipouští.
Mojžíš zakazuje sňatek se sestrou svého otce, tedy tetou, talmudisté ale povolují sňatek strýce s neteří, přestože se jedná o analogický vztah, tj. jedná se o stejný příbuzenský vztah.

 

Právo na rozvod manželství přisuzuje Mojžíš pouze muži, neobjasňuje ale přesně, v jakých případech může muž toto právo uplatnit.
Osud ženy tak závisí zcela na libovůli muže, například když se mu z jakéhokoli důvodu znelíbí.
 
Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. (5M 24:1)
 
V tomto verši nelze nevidět nadřazenost starověkého východního muže nad ženou.
 
Karaimští učenci chrání ženy před libovůlí mužů tím, že neumožňují rozvod manželství bez soudního jednání, stanovili pravidla rozvodu založená na zdravém rozumu a na principech spravedlnosti.
 
Na základě těchto pravidel může žádat o rozvod manželství nejenom muž ale i žena.
 
Mezi důvody rozvodu patří:
zjištění, že nevěsta nebyla o svatební noci pannou
cizoložství, a to nejenom ze strany manželky, ale i ze strany manžela
nezpůsobilost k manželskému životu
nemoc
kruté zacházení znemožňující manželský život
narušení manželského života neustálými hádkami
vše co poškozuje čest a dobré jméno rodiny.
 
Manželství lze rozvést dokonce i proti vůli obou manželů, a to v případě, že bylo uzavřeno nezákonně, například mezi pokrevně spřízněnými nebo příbuznými osobami.
 
Po rozvodu manželství vystaví muž, nebo v případě že muž s rozvodem nesouhlasil duchovní soud, rozvodový list, takzvaný get, která slouží ženě jako důkaz že je svobodná a že má právo se znova vdát.
 
V tomto dokumentu se neuvádí rok od stvoření světa, ale rok od zničení Jeruzaléma a Chrámu, což poukazuje na skutečnost, že došlo ke zničení – ke zničení rodiny.
 
Svatbu zařizují karaimové s velkou vážností.  
 
Ještě v dobách nedávno vzdálených, trvala karaimská svatba několik dní, někdy i déle než týden.
 
Některé svatební dny a večery měly přímo svá jména.
 
Popíši vám, jak svatba probíhala v dobách mého dětství, tedy ve čtyřicátých letech minulého (19-tého) století.
 
Několik dní před svatbou posílali ženichovi jeho blízcí příbuzní a přátelé různé dary, každý podle svých možností, například látky, zlaté a stříbrné šperky pro budoucí manželku.
Tyto dary označované jako chondža byly odeslány do domu nevěsty a staly se součástí jejího věna.
 
Také rodina nevěsty odeslala ženichovi nějaký cenný dar, například drahou kožešinu na kabát, zlaté hodinky nebo něco podobného.
Tento dárek se označoval jako chondža ajvazy, což znamená něco jako protidárek za chondža.
 
Svatba začínala tím, že v den, na kterém se obě strany dohodly, poslal ženich do domu nevěsty za doprovodu hudebníků karafu s vodkou a různé sladkosti.
Hudebníci odešli po zahrání několika písní.
 
Musím zdůraznit, že mimořádný akt svatebního obřadu probíhal bez hudebníků.
 
Hudebníky najímal na vlastní náklady ženich na celou dobu svatby.
 
Ženich vybral ze svých ženatých kamarádů dva šošbiny (kumpány), ti pak byli po celou dobu hlavních slavnostních obřadů v jeho blízkosti.
 
Ve stejný den se večer v domě nevěsty sešly její kamarádky (někdy díky malému počtu karaimů i všechny dospělé karaimské dívky ve městě), pro které nevěsta připravila pohoštění, při kterém se tančilo.
Tancovaly pouze dívky s dívkami, bez přítomnosti mužů, ti neměli přístup do ženské části domu, kterou lze přirovnat k harému.
Pokud nějaký muž přišel do domu nevěsty, mohl na tancující dívky v ženské části pouze nahlédnout postranními okny (a vybrat si tak nevěstu).
 
Tento večer se označoval jako kyzlar gedžesi (dívčí večer).
 
Nevěsta se tanců neúčastnila, seděla v rohu místnosti, s obličejem zahaleným v závoji.
 
Stručně řečeno, nevěsta po celou dobu svatby neukazovala svou tvář, a to ani ženám.
 
Ženich zůstal v domě své rodiny v přátelském rozhovoru se svými kamarády a vrstevníky, pro které bylo připraveno víno a občerstvení.
 
Druhý den večer probíhá samotný svatební obřad.
Mladí mužové se sejdou ráno v domě ženicha, ve kterém se od rána hoduje za doprovodu hudby a tanců.  
V domě ženich mladí mužové tancovali bez žen společně, nebo sólo.
V určený čas byl ženich v doprovodu hudby odveden do městských lázní, které mu byly za úplatu k dispozici na celý den.
Po návratu z lázní začíná slavnostní odívání ženicha na svatební obřad, opět za doprovodu hudby a písní.
Při odívání každé jednotlivé části oděvu se zpívala specifická píseň.
Tyto písně neobsahovaly milostná témata nebo poezii.
Jednalo se o hlasité vyhlášení části oděvu, která se právě oblékala v rytmu hudby: nasadil si - ženich - své kalhoty, nasadil si - ženich - svůj kaftan.
 
V domě nevěsty probíhalo ve stejnou dobu něco podobného.
Nevěstu oblékaly do svatebního šatu za zpěvu písně, která vyjadřovala smutek z odloučení od domu rodičů.
Píseň začínala slovy: aglama, gelin, aglama (neplač, nevěsto, neplač).
 
Další slova písně si bohužel nepamatuji.
 
Nevěstě se splétaly vlasy do četných copánků, způsobem jakým to dělají Tatarky i v dnešní době, pouze na skráních zůstaly dva nespletené pramínky vlasů, které tvořily lokny, takzvané zjufami, které odlišovaly vdané ženy od svobodných dívek a vdov.
 
Během pletení copánků na hlavě nevěsty vybíraly přítomné dívky mezi sebou drobné stříbrné mince, ty byly určeny pro chudé ženy, které se podílely na přípravě účesu.
Následně byla nevěsta oblečena do svatebních šatů, byly jí nasazeny šperky (pokud nějaké měla) a jiné ozdoby, byl jí nasazen závoj, pak byla nevěsta usazena do rohu místnosti obklopena kamarádkami stejného věku, kde očekávaly svatební obřad.
 
K svatebnímu obřadu došlo obvykle v domě ženicha nebo nevěsty, kam se všichni odebrali po večerní bohoslužbě v kenase.
 
Pokud byl svatební obřad v domě ženicha, byla tam nevěsta slavnostně dopravena před začátkem obřadu v kočáru, ten řídili ženichovi příbuzní. Nevěstu nesl do kočáru v náručí bratr nevěsty, nebo některý z jejích nejbližších příbuzných, stejným způsobem jí pak odnesl z kočáru do místnosti, ve které byl kertek, což je svatební lože.
 
Tam nevěsta zůstala do konce obřadu.
 
Pokud se konal svatební obřad v domě nevěsty, přijel do domu ženich.
Obřad pak probíhal stejným způsobem.
 
Shromáždění členů karaimské komunity si prohlíželo na stole rozmístěných šperků a jiných drahocenností, které se staly věnem nevěsty, a hodnotilo je.
Chazan, který zde nezastával pouze funkci duchovního, ale i notáře, zapsal všechny tyto šperky a drahocennosti do seznamu, který byl součástí svatebního dokumentu.
Seznam obsahoval: oblečení, spodního prádla, finanční hotovosti, nemovitého majetku a také výše uvedený mohar.
 
Vše bylo nedotknutelným vlastnictvím nevěsty, neboť vstup do svazku manželského jí nezbavil práva na osobní vlastnictví.
 
Poté přišel do místnosti nebo sálu, kde probíhalo shromáždění, ženich v doprovodu kamarádů s vrstevníků.
 
Chazan (nebo jiná osoba) přečetl nahlas svatební listinu, kterou podepsal ženich a svědkové, a pověřené osoby jí spolu s moharem předali nevěstě.
Nevěsta zůstala ve svém pokoji a před členy komunity nepředstupovala.
To byla civilní část obřadu.
 
Náboženská část obřadu se sestávala, stejně jako v dnešní době, ze čtení veršů Písma Svatého, které mají vztah k manželství a svatbě, a z modliteb a požehnání novomanželům.
Poté za zpěvu duchovních písní v biblické hebrejštině začaly gratulace.
 
Nakonec se začalo podávat pohoštění nebo večeře.
 
Poté co odešli staří členové komunity, pokračovala mládež v oslavě a hodování, a nenechala odejít ženicha do místnosti, ve které bylo svatební lože bez výkupného, které bylo určeno chudým členům komunity.
Tím skončil svatební obřad, ne však svatba.
 
Novomanželé nevycházeli z domu po dobu sedmi dní, symbolicky tak střežili své svatební lože.
 
Druhý den ráno byla v domě ženicha připravena snídaně pro blízké příbuzné a přátele.
Toto ráno se označovalo jako kertek aldy, což znamená uvítání před svatebním ložem.
 
Jeden z večerů připadající na sedm svatebních dní byl označován jako bachšiš gedžesi, což znamená večer dárků.
O tomto večeru, po večeři, předávali příbuzní novomanželům různé dárky.
Další z večerů se označoval jako arslan odžak gedžesi, což znamená večer lvího krbu.
Jednalo se o večer z pátka na sobotu.
Je obecně známo, že všechny svátky, včetně Šabatu začínají večer, proto byl i tento večer slavnostním.
Veškerá práce byla ukončena, a nastal sobotní klid, včetně manželského styku mezi novomanželi, tj. milostné něžnosti mezi novomanželi byl během tohoto svatého dne zakázány.
 
Novomanželé trávili tento sváteční čas v přátelské konverzaci s blízkými příbuznými a přáteli, vyprávěly se příběhy a dávaly se různé hádanky, tím příbuzní a manželé novomanželům pomohli odolávat svodům milostných potěšení, tedy potěšením, která sice byla v jejich novém vztahu pochopitelná, ale v daném čase se jednalo o hřích.
 
V sobotu ráno byl novomanželský pár doprovozen za zpěvu duchovních písní do kenasy, kde na pár čekala další oslava.
 
Tuto sobotu, která je v biblické hebrejštině označována jako Šabat chatanim (ženichova sobota), dochází k některým změnám bohoslužby: obsahuje mnoho veršů z knihy Píseň písní krále Šalamouna, které opěvují milého a milou, neboť tato místa mají podle stávajících tradičních výkladů alegorický náboženský význam.
 
Ostatní dni svatby již nejsou tak důležité, proto nepovažuji za nutné je popisovat.
 
V této části jsem již zmínil mnoho detailů, které text výrazně prodloužily.
 
Takto dlouhé svatby s nekonečnými slavnostmi byly možné pouze za starých časů, v době kdy byli karaimové osvobozeni od nadvlády Tatarů, v době kdy se karaimové ještě neoprostili od přejatých zvyků, v době kdy se život ve své patriarchální jednoduchosti spokojil s málem, a kdy k zajištění životních potřeb nebylo potřeba tak velkého a stálého úsilí, a kdy zůstávalo mnoho času na slavnosti a veselí.

V dnešní době se ale podmínky života karaimů změnily, život se stal mnohem více hektickým, karaimské svatby se staly mnohem jednoduššími a příliš se neliší od svateb evropských národů.

 

karaim_obr.jpg

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA