Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obecné poznámky o karaimech - Ilja Iljič Kazas (Elijahu ben Elijahu, 1832 - 1912) II

 
Manželství je základem rodiny a jeho přirozeným smyslem je plození dětí.
Narození dítěte doprovázely v minulosti i v současné době různé obřady, z nichž nejdůležitějším je obřad obřízky.
Tento zákrok podstupují osmého dne po narození děti mužského pohlaví, jako znamení smlouvy uzavřené mezi Bohem a praotcem Abrahamem.
 
Ve způsobu provedení obřízky existuje rozdíl mezi karaimy a talmudisty.
 
Talmudisté se neomezují pouze na odříznutí předkožky, ale navíc odstraňují kovovým drápem i část, která po zákroku zůstala, což způsobuje dítěti zbytečné utrpení.
 
Obřad pojmenování chlapce probíhá v den jeho obřízky, obřad pojmenování dívky probíhá první sobotu po jejím narození.
Obřad pojmenování probíhal a dosud probíhá za přítomnosti komunity v čele s chazanem, a je zakončen bohatým obědem, nebo skromnou snídaní, podle možností rodičů.
Obvykle se dávají jména zesnulých prarodičů nebo jiných blízkých příbuzných otce či matky.
 
Někdy dostávají vnučky a vnukové jména svých dědečků a babiček ještě za jejich života.
 
Jedná se téměř vždy o jména z hebrejské Bible.
 
Výjimkou jsou tatarská jména Tachtamyš, Babaj, Babakaj a Babadžan.
 
Tatarská ženská jména jsou mnohem častější: Altyn (Zlato), Guljuš (Úsměv), Gulef (Růže), Nazly (Něžná), Arzu (Touha), Bijana (paní-matka), Sultan, Saadet (Štěstí) apod.
 
Méně častá jsou řecká jména: Firsim (Radostná), Kera (Paní), Apika, Kerača (zdrobnělina od Kera), Afedra apod.
 
V poslední době se přestávají dávat tatarská jména, a to jak mužská tak i ženská, místo toho se začínají dávat dětem pouze ta biblická jména, která se vyskytují i mezi ruským obyvatelstvem, místo některých biblických jmen se užívají v civilním životě jména ruská.
 
Místo jména Beracha se užívá Boris, místo Mordechaj se užívá Mark, místo jména Simcha se používá Semjon, místo Ráchel zase Raja a místo Berucha se užívá Věra atd.
V dávných dobách (a částečně i dnes v chudých a zaostalých rodinách v okrajových částech Krymu) bylo narození dítěte obklopeno různými pověrami, které ale nelze označovat za karaimské.
 
Jedná se o pověry hojně rozšířené u všech etnik, zejména těch východních.
 
Nejznámější pověrou je víra ve zlé oko.
 
Podle této pověry existují lidé se zlýma očima, které vypadají, jakoby z nich vystřelovaly střely, které zasáhnou vše dobré,  krásné, hodnotné a způsobují tak nenapravitelné škody, nemoci nebo dokonce i smrt.
 
Tuto tajemně ničivou sílu mají zejména černé oči.
 
Zlé oči nepůsobí podle pověry pouze na děti, ale i dospělé, nepůsobí pouze na lidi ale i zvířata.
Podle pověry měl účinek zlých očí odvrátit: šepot a nářek stařeny, to za doprovodu opakovaného odplivnutí na stranu, foukání do dětské tváře, potírání čela slinami nebo nějakou jinou nečistotou.
 
Na ochranu dítěte před vlivem zlých duchů a jiných zlých sil, se pod jeho hlavičku dával nějaký posvátný předmět, většinou se dávala pod hlavu kniha Žalmů krále Davida.
 
Další pověrou je, že původ duševních poruch dětí způsobených uhranutím nebo uřknutím lze zjistit pomocí lití olova nebo vosku do nádoby se studenou vodou, tvar olova či vosku podle pověry dokáže odhalit příčinu dušení poruchy a původce uhranutí či uřknutí.
Je zcela jasné, že k odhalení původu duševní poruchy z těchto náhodně vytvořených tvarů je potřeba mít bujnou fantazii.
 
V minulosti existovaly i další pověry, například víra ve vidění ve snu, víra v duchy, vlkodlaky a jasnovidectví.
 
Za zlé znamení bylo považováno kokrhání kohouta nebo vytí psa před oknem, houkání výra na střeše.
 
Za nešťastný den byl považován druhý den týdne (pondělí).
Podle pověry nebylo vhodné zahajovat druhého dne týdne důležité obchody nebo se vydávat na dlouhou cestu.
Tato pověra vycházela ze skutečnosti, že v první kapitole v První knize Mojžíšově se nepíše u druhého dne to, co u jiných dnů, tedy:  Bůh viděl, že to je dobré, nebo Viděl, že to je dobré.
 
Rodinný život karaimů se v minulosti, stejně jako v dnešní době, vyznačoval čistotou mravů.
 
Cizoložství bylo velmi vzácným jevem.
 
Velmi malé množství žen lehkých mravů vzbuzovalo všeobecné rozhořčení a opovržení.
 
Vzdělávání malých dětí bylo úkolem žen.
O vzdělávání založeném na racionálních pedagogických metodách nemohla být ani řeč.
 
Karaimské matky kojily své děti sami, pouze v extrémních případech si najímaly kojné.
 
V minulosti si karaimské rodiny nenajímaly vychovatele, chůvy či guvernantky, ti se začali objevovat v zámožných karaimských rodinách až v nedávné době.
 
Chlapci byli posíláni již v raném věku, často již ve 4 letech, do komunitní školy, a to často ani ne tak kvůli jejich vzdělávání, jako spíše kvůli tomu, aby doma nezlobili.
 
Vzdělávání dívek, a to včetně základní gramotnosti, se nepovažovalo za důležité, pokud se něčemu dívky učily, jednalo se o ruční práce a vaření, nebo přesněji všemu co se týkalo domácnosti.
 
V dnešní době se pod vlivem moderních trendů zásadně změnil i pohled na výchovu dětí.
 
Děti bez ohledu na jejich pohlaví navštěvují státní vzdělávací zařízení a získávají vzdělání odpovídající jejich společenskému postavení.
 
Tento pokrok má i svou stinnou stránku, karaimské děti zůstávají bez jakéhokoli náboženského vzdělávání, neboť karaimská víra není součástí osnov na základních školách, gymnáziích ani odborných školách.
 
Proto rodiče, kteří nejsou lhostejní ke svému náboženství, posílají své děti (samozřejmě jen chlapce) do midrašů, komunitních náboženských škol, ve kterých se vyučuje výhradně v hebrejštině, bez znalosti které nelze považovat náboženské vzdělání za úplné, protože v hebrejštině probíhá bohoslužba a v hebrejštině jsou napsána karaimská teologická díla.
 
Bohužel tyto náboženské školy nepřináší požadovaný užitek, a to díky středověkému rutinnímu systému výuky.
 
Pokud v minulosti vycházeli z těchto náboženských škol absolventi se slušným vzděláním, bylo to pouze díky jejich nadprůměrným schopnostem a délce studia.
 
Ale podmínky dnešního života neumožňují, aby chudé děti věnovali tak dlouhou dobu vzdělávání, ve 13 až 14 letech opouští školu, a to díky nutnosti pracovat a získávat prostředky pro obživu.
Děti z lépe zabezpečených rodin si zase začnou doplňovat vzdělání studiem věd, jejichž znalost je v dnešní době nutností pro každého inteligentního člověka.
 
Považuji za nutné podrobně popsat tyto karaimské náboženské školy, podmínky v těchto školách, jejich strukturu a staletí přetrvávající systém výuky, neboť se jedná o velmi zajímavé téma.
 
Kdo někdy viděl mekteb nebo medres krymských Tatarů, ten si může udělat představu, jak asi vypadala karaimská škola před 60-70 lety.
 
Škola byla většinou tvořena jednou velmi prostornou místností, do které bylo natěsnáno 50-60, a někdy i více studentů.
 
Nábytek karaimské školy tvořily dlouhé (nepraktické) stoly a lavice.
V mnohých školách nebyly dokonce ani stoly a lavice.
 
Ve školách bez stolů a lavic, podobně jako v tatarském mektebu, seděl jak učitel, tak i žáci se zkříženýma nohama na zemi, která byla pokryta kobercem, za nízkými lavičkami, které sloužily jako stoly, a na kterých byly uloženy knihy.
Pouze učitel měl v rohu místnosti malou matraci pro sezení a polštář pro opření.
 
Studenti nebyli rozděleni do tříd nebo skupin, každému studentovi se učitel věnoval individuálně, a je pochopitelné že se jednalo pouze o několik minut denně.
Nedostatky této neefektivní středověké individuální výuky částečně mírnil víceméně neorganizovaný systém připomínající vzájemné učení.
 
Žáci se dělili na starší a mladší.
 
Každý mladší žák měl svého dohlížitele ze starších žáků, který byl označován jako kalfa, ten připravoval mladšího žáka, učil ho a vysvětloval mu látku, učitel pak během několika minut pouze zkontroloval, co a jak učí kalfa mladšího žáka.
 
Noví žáci, takzvaní začátečníci (dardaci, odvozeno od slova dardak) bylo do doby, než si osvojili automatické čtení textu ve výhradní péči dohlížitelů (kalfů).
 
Díky nedostatku zkušeností dohlížitelů na jedné straně, a díky nedokonalosti učebních metod na straně druhé, trvalo žákům dva až tři roky, a někdy i déle, než se naučili mechanicky číst (hebrejský) text.
 
Poté co překonali žáci obtíže mechanického čtení, začali studovat Písmo Svaté a to s pomocí překladu do tatarského jazyka, který se výrazně lišil, jak gramaticky tak i lexikálně, od jazyka, kterému žáci rozuměli.
 
Didaktické pravidlo - od jednoduchého k obtížnému - nebylo při výuce dodržováno.
 
Žáci překládali Písmo Svaté kapitolu po kapitole, bez jakékoli analýzy a vysvětlení, a bez ohledu na věk žáků, na úroveň jejich znalostí a bez ohledu na to, zda žáci jsou či nejsou schopni text pochopit, tímto způsobem překládali jak zcela jasné pasáže tak i složité básnické obraty, nebo proroctví vyžadující mnoho historických a etnologických znalostí.
 
Překládali bez výjimek a vynechání i příběh Lotových dcer (pohlavní styk mezi otcem a dcerami), příběh Díny, dcery Jákoba (znásilnění jinověrcem), příběh Judy a Támar (pohlavní styk tchána se snachou) a jiné příběhy včetně detailních popisů těchto událostí, které by měly zůstat skryty před čistými zraky dětí a které mohou nepříznivě ovlivnit jejich živou představivost.
 
Text Písma Svatého překládali mechanicky s otrockou přesností, bez dodržování syntaktických pravidel, a struktury jazyka do kterého se překládalo, bez jakýchkoli informací o gramatických pravidlech biblické hebrejštiny a bez vysvětlení smyslu překládaného textu.
 
Je zcela jasné, že tento typ výuky schopnosti žáků nerozvíjel, spíše je omezoval, nevzbuzoval v žácích zájem o učení a bránil tomu, aby žáci pochopili to, co se učí.
Tento způsob výuky, zcela odporující dětské přirozenosti, vyvolával u dětí averzi vůči učení.
Pouze zvláště nadaní jedinci se mohli něco naučit navzdory těmto anti-pedagogickým metodám.
 
Poté co po několika letech přeložili všechny knihy hebrejské Bible, začali číst slabou hebrejsky psanou učebnici biblické hebrejštiny, bylo to v době, kdy již většinou studenti tato základní pravidla hebrejské gramatiky ovládali, znamená to, že tato opožděná výuka gramatiky byla často zcela zbytečná.
 
Po přečtení gramatiky začali číst karaimská díla napsaná středověkou hebrejštinou.
 
Jednalo se o díla – komentáře k Pěti knihám Mojžíšovým (Mivhar) od ribbi Árona Harofe, výklad zákonů Mojžíšových, jejichž plnění je závazné pro každého karaima, a komentáře k obřadům (Aderet) od ribbi Elijahu Bašjači, dále pak teologicko-filozofické pojednání (Ec Chajim) od ribbi Árona Nikodémského.
Všechna tato díla jsou protkána duchem scholastiky a striktní doslovností, scholastikou ve filozofickém smyslu a striktní doslovností ve výkladu zákonů, těmito díly končilo vzdělávání karaimů, tohoto stupně ale dosáhlo pouze nemnoho vyvolených.
 
V náboženské škole nebylo místo pro jiné obory, jako například pro dějepis, zeměpis ani matematiku, nevyučovali se ani čtyři základní operace aritmetiky (sčítání, odčítání, násobení a dělení), tak potřebné v běžném životě.
 
Není tedy divu, že díky těmto metodám, které v karaimských školách přetrvávaly po staletí, se po dlouhou dobu karaimové intelektuálně nerozvíjeli, podobně i v karaimské literatuře je patrná dlouhodobá stagnace.
 
Teprve v nedávné době došlo k probuzení se k novému intelektuálnímu životu, který se prudce rozvíjí.
 
Kdesi v Talmudu se píše, že kdyby nebylo hluku, který působil pohyb nebeských sfér, bylo by možné slyšet hluk, který vydávali římské legie.
 
A já tvrdím: kdyby nebylo slyšet hluk vycházející z karaimských škol, bylo by možné slyšet hluk nebeských sfér.
 
Ale opusťme nadsázku: skutečně, v blízkosti karaimských škol bylo možné slyšet neuvěřitelný hluk.
 
Představte si 60 až 70 chlapců, z nichž někteří čtou text nahlas zpěvným přednesem učiteli, zbytek dělá to samé před svými dohlížiteli, každý se snaží překřičet své spolužáky.
 
Já, který jsem byl jedním z největších křiklounů, jsem se často divil, jak jsme si mohli uprostřed tohoto pekelného hluku navzájem rozumět.
 
Podmínky výuky byly v karaimské škole nezáviděníhodné, ale na ještě horší úrovni byly výchovné metody.
Škola vyučovala špatným způsobem, a prakticky vůbec nevychovávala.
Pokud vůbec existovaly nějaké výchovné metody, byly to metody negativní a represivní.
 
Výchovné metody spočívaly pouze v trestech za špatné chování a za různé klukoviny, které jsou běžné v prostředí chlapců různého věku, kteří jsou přirozeně nezbední a nedisciplinovaní.
Tresty byly často nespravedlivé, neboť byly užity i v případech, kdy chlapci své provinění nemohli ovlivnit, například v případech kdy nebyli nadáni dobrou pamětí a schopností se dobře učit.
 
Tresty se skládaly z pohlavků a bití rákoskou, které rozzlobení učitelé štědře rozdávali.
 
Při vážných přestupcích byl každý úder doprovázen čtením známého verše, který byl pro tento účel velmi nevhodně vybrán, jednalo se o verš 38 Žalmu 78 -
 
Ale Bůh se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení.
 
Učitel po každém slovu žáka udeřil rákoskou na ruce, a poslední slovo (chamátó – svému rozhořčení), opakoval (za doprovodu úderů) tak dlouho, dokud se ruka učitele neunavila.
 
Existoval ještě další druh trestu, mnohem krutější než všechny ostatní.
Vážně provinivšího se žáka, povalili na příkaz učitele, dva jeho pomocníci na záda, jeho nohy vložily na takzvanou falaka, východní mučící nástroj (kláda na asi metrových nožkách – poznámka překladatele), připevnily je tak, že nebožák ležel na zemi, nohy měl natažené vzhůru a přivázané k falaka, učitel pak nebohého žáka bil rákoskou na holá chodidla za recitování výše uvedeného verše Žalmu.  
Nejsem schopen dostatečně popsat muka a duševní stav bezbranné bytosti, která podstoupila toto barbarské mučení, i když i já sám jsem ho ochutnal.
 
Ti, kteří absolvovali karaimskou školu, získali titul ribbi, který zhruba odpovídal evropskému titulu doktor.
Spolu s tímto titulem získal absolvent i velmi důležité právo.
Jaké si myslíte, že to bylo právo?
Bylo to právo rituálně porážet.
 
Toto právo bylo uděleno veřejně po vykonání zkoušky, která proběhla v přítomnosti místních učenců a místního chazana.
Zkouška spočívala v tom, že student přednesl před učenci nazpaměť naučené odpovědi na otázky týkající se zákonů rituální porážky.
Zákony týkající se rituální porážky byly velmi oblíbeným tématem karaimských kazuistů, toto téma je řešeno v takovém množství textů, že by z nich bylo možné utvořit slušnou knihovnu.
 
Tyto spisy obsahují logické argumenty, které ospravedlňují právo člověka na odebrání života zvířeti, následně je řešen ten kdo vykonává rituální porážku, porážené zvíře, způsob porážky a nástroj pro porážku, spisy řeší i chybně provedené rituální porážky a také informují kdy je nutné maso prohlásit za nečisté a nevhodné pro konzumaci.
Detailní instrukce pro rituální porážku neodpovídají principům karaimského náboženství, neboť bychom se neměli závazně řídit ničím jiným než Písmem Svatým, detailní instrukce pro porážku nemají oporu v Zákoně Mojžíšově, ani v prorockých knihách, jedná se pouze o názory karaimských učenců.

Karaimští učenci díky těmto spisům vstupují do sporů s talmudisty.

 

Porážet se smí pouze rituálně čistí živočichové.
Informace o rituálně čistých čtvernožcích, mořských a sladkovodních živočiších lze najít ve Třetí knize Mojžíšově ve verších 11:1-12.
Podrobné informace o rituálně nečistých ptácích najdeme ve stejné kapitole.
 
Ne každé maso z rituálně správně poražených čtvernohých živočichů je možné jíst.
 
Oddělit se musí: tučný ocas, tuk pokrývající vnitřnosti a všechen tuk na vnitřnostech, obě ledviny a tuk, který je pokrývá, tuk ze slabin a jaterní lalok (3M 3:9-10).
 
Jsou to části, které se pálily na obětním oltáři.
 
Podle Zákona musí být tyto části spáleny dokonce i tehdy, když nebylo zvíře poraženo jako oběť, ale pro běžnou konzumaci, pouze ale v případě když rituální porážka proběhla oblasti, kde je Stan setkávání nebo Chrám, tedy například v Jeruzalémě.
 
Jak je zřejmé z veršů 12:20-23 v Páté knize Mojžíšově, mimo tuto oblast mohli Izraelité porážet a jíst maso z rituálně čistých zvířat podle své libosti, zákonodárce dodává: způsobem jakým se jí gazela nebo jelen.
 
Co znamenají tato poslední slova?
 
 
To mohu snadno vysvětlit.
 
 
Ze čtyřnohých živočichů mohou být obětovány pouze tři druhy: skot, ovce a kozy. Mimo Jeruzalém mohli být poraženi v době existence Chrámu i gazela a jelen.
 
Z toho vyplívá, že jak z masa gazely, tak i z masa jelena se nic nevyděluje pro pálení na obětním oltáři, stejně tak není nutné v současné době (kdy neexistuje Chrám, oltář ani oběti) nic vydělovat z masa živočichů poražených mimo Palestinu.
 
 
Karaimští učenci, ale s tímto závěrem nesouhlasí, a stanovili, že výše uvedený tuk není možné užívat na věky věků, což zcela neodpovídá smyslu zákona.
 
Toto nařízení karaimských učenců působí problémy mnoha karaimům, a to jak z čistě ekonomických důvodů, tak i v běžném domácím životě.

 

Otázky, co je dovoleno a co není dovoleno, zaujímají důležité místo v životě karaimů.
 
Je mnoho případů, kdy se sám o sobě rituálně čistý pokrm stane nečistým.
Bylo by zdlouhavé zde popsat všechny případy, proto zde uvedu pouze jeden, nejtypičtější příklad.
 
Jedná se o případ, kdy se dotkne pokrmu žena v době své menstruace.
 
Nejedná se pouze o přímé dotknutí se pokrmu, ale i dotknutí se předmětů, které přenáší nečistotu.
 
Tímto předmětem může být například ubrus na stole, nebo samotný stůl.
Proto karaimové nemohou jíst u jednoho stolu s ženou v době jejího krvácení.
Pokud se žena v době jejího krvácení dotkne stolu, na kterém se nachází pokrm, stává se tento pokrm nečistým.
A to není vše.
Pokud stojí stůl s pokrmem na koberci, a žena v době jejího krvácení se koberce dotkne, stává se pokrm na stole nečistým.
Pouze předměty pevně ukotvené, jako je například prkenná podlaha, stěny, apod. nepřenáší rituální nečistotu.
 
Je nutné říci, že tato přísnost omezující život v domácnosti, není odvozena ze Zákona Mojžíšova, jedná se o výsledek extrémní přísnosti učenců.
 
Díky tomu nemohou karaimky v době svého krvácení řádně řídit své domácnosti, a zejména nemohou připravovat jídlo pro své rodiny.
 
Ještě komplikovanější situace nastává po porodu, kdy některé karaimky jsou rituálně nečisté čtyřicet dní, a ty méně šťastné se nemohou o svou domácnost starat dokonce osmdesát dní.
 
Pro pochopení problému uvedu část z Pěti knih Mojžíšových, která řeší tuto otázku a přesně objasňuje smysl zákona (3M 12:2-5):
 
Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. Nedotkne se ničeho svatého a nevejde do svatyně, dokud neskončí dny jejího očišťování. Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě po šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve.
 
Při čtení těchto veršů, si nemůžeme nevšimnout, že Zákon rozlišuje dva stupně nečistoty rodičky: k jednomu stupni, který přirovnává k  menstruaci, se staví přísněji, k druhému stupni, který označuje jako krvácení, se staví méně přísně, a jasně definuje, co má a nemá rodička dělat a čeho se nemá v této fázi dotýkat.
 
Nemá se dotýkat ničeho posvátného a nesmí navštívit Svatyni.
 
Lze přijmout nařízení ustanovená karaimskými učenci týkající se menstruace, a aplikovat je na sedm dní po narození chlapce a čtrnáct dní po narození dívky, ale nelze je aplikovat po 33 dní po narození chlapce, či po 66 dní po narození dívky, tedy na dny, které Zákon vyděluje, a odlišuje je od krvácení, které je přirovnáváno k menstruaci.
 
Karaimští učenci vedení nadměrnou přísností si neuvědomili dopad výkladu tohoto zákona a vnutili svým stoupencům ustanovení, které značně narušilo život karaimských rodin a které mělo závažný dopad zejména na chudé rodiny.
 
Ale znova opakuji, že tato nedopatření způsobená nadměrnou přísností výkladu nelze považovat za nenapravitelná; karaismus nepovažuje své učence za neomylné a jejich ustanovení mohou být změněna v případě, že se prokáže chybnost ustanovení.
 
Výše zmíněné ustanovení není v současné době uplatňováno tak přísně, a to díky správnému pochopení smyslu uvedeného verše.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA