Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obecné poznámky o karaimech - Ilja Iljič Kazas (Elijahu ben Elijahu, 1832 - 1912) III

Výše uvedené tituly knih, které jsou studovány na karaimských náboženských školách, nám dávají představu o povaze karaimské literatury.

Značná část karaimské literatury řeší teologické otázky.

Filozofie je v těchto knihách obsažena pouze v případě, že argumenty založené na zdravém rozumu  podporují náboženské pravdy.

Filozofie hraje, podobně jako u středověkých křesťanských scholastiků,  ve vztahu k teologii roli služky (ancilla).

Největší počet karaimských literárních děl vykládá přikázání a zákony Mojžíšovy, karaimská díla obsahují úvahy o svatosti soboty a svátků a o jejich dodržování, dále řeší otázky rituální čistoty a nečistoty, otázky povolených a zakázaných potravin a mnohých náboženských obřadů.

Mnohé z knih mají polemický charakter a mají za cíl vyvrátit tvrzení Talmudu týkající se té či oné otázky.

Práce zasahující okrajově do oblasti astronomie řeší pouze praktické otázky, a nepřekračují rámec stanovování novoluní a svátků na základě jednoduchých astronomických tabulek.

Je pochopitelné, že komentářů k Pěti knihám Mojžíšovým je mnohem více, než komentářů k dalším knihám hebrejské Bible, neboť Pět knih Mojžíšových je základ, na kterém karaimské náboženství stojí.

Tyto komentáře se neomezují pouze na objasnění smyslu jednoho konkrétního místa, obsahují také prvky gramatiky a jazykovědy, vysvětlují význam jednotlivých slov a gramatických tvarů.
 
Z komentářů k Pěti knihám Mojžíšovým požívá zvláštní vážnosti výše zmíněná kniha Mivgar od ribbi Árona Harofe, nevýhodou tohoto díla je ale strohá stručnost jazyka a zvláštní způsob vyjadřování pomocí hádanek, proto není možné číst tuto knihu bez komentářů a proto existuje několik komentářů k tomuto komentáři.
 
Karaimská literatura bohužel nepostrádá jen díla zabývající se obecnou historií, ale i díla o dějinách karaimů.
Neexistují žádné kroniky, ani vzpomínky, které by popisovaly život karaimů v té či oné zemi, v té či oné době.
To je hlavním důvodem téměř absolutní neexistence informací o životě karaimů v minulosti.

Karaimové nemají své lidové písně ani legendy, ve kterých by se odrážela jejich dávná historie, nebo které by popisovaly hrdinské činy historických postav.

 

Ostatně, jaké lidové písně nebo legendy mohl vytvářet lid, který již po velmi dlouhou dobu nežil samostatným politickým životem, který byl odloučen od své rodné země a který se nepodílel na dění ve světě?
 
Osud karaimů žijících na Krymu se značně lišil od osudu talmudistů žijících v Západní Evropě.
 
Karaimové nebyli na rozdíl od talmudistů vystaveni krutému náboženskému pronásledování, nezažili hrůzy inkvizice a neumírali po stovkách a tisících mučednickou smrtí na hranicích jako jejich bratři vyznávající jiný směr víry Mojžíšovy.
 
Tatarská tolerance vůči karaimům je vysvětlována existencí některých společných rysů mezi náboženstvím Mojžíše a Mohameda, a existencí některých společných rysů mezi Tauratem (Taurat - označení Tóry v islámu) a Koránem, tedy absolutním monoteismem bez trojjedinosti, absencí jakýchkoli zobrazení osob či zvířat v chrámech a domácnostech, zákazem konzumace vepřového masa a obřízkou – smlouvou Abrahama, který byl společným předkem Židů i Arabů, od kterých Tataři přijali náboženství.
 
Útlak, kterému byli karaimové ze strany Tatarů vystaveni byl jiného charakteru, jednalo se o útlak majetkový a občanský, útlak ale nikdy nedosáhl úrovně ničivých pogromů, které postihly evropské Židy, a které byly doprovázeny masovým vražděním a rozkrádáním jejich majetku, a které sprovodily ze světa mnohé významné židovské rody.
 
Život karaimů mezi Tatary na Krymu probíhal poměrně klidně, proto u nich nevznikly legendy o hrdinech-mučednících, podobné těm které vznikly v rabanitském prostředí.
 
Také poezie má u karaimů čistě náboženský charakter.
Většinu poezie tvoří duchovní písně, jejichž značná část se stala součástí modliteb a nejvýznamnější z nich jsou Žalmy krále Davida.
 
Ne všechny duchovní písně ale mohou dostatečně uspokojit náročný umělecký vkus.
 
Mezi duchovními písněmi nejvíce vynikají svou originalitou a půvabem chvalozpěvy věhlasného komentátora a reformátora modlitebních knih ribbi  Árona Harofe.
 
Ribbi Áron Harofe se ale občas ve svém uměleckém zápalu dostává do tak závratné abstraktní roviny, že některá jeho díla vyžadují komentář.
 
Mezi karaimskými autory duchovní poezie je málo těch, kteří by se svým básnickým talentem více či méně Harofemu přiblížili.
 
Díla většiny ostatních karaimských autorů lze označit za průměr, jejich díla jsou stereotypní, monotónní a jsou tvořena podle známých šablon.
 
Jednomu z nich se podařilo popsat a vysvětlit ve formě básně všech 613 přikazujících a zakazujících zákonů Mojžíšových (tzn. vše, co předepsal Mojžíš, aby bylo povinně vykonáno, a vše, co bylo zakázáno).
Faktem je, že se touto básní v tisících verších táhne stále stejný rým, čímž se báseň stává nudnou.
 
Dalším zdrojem duchovních písní je dílo Minchat Jehuda.
Počet kapitol knihy Minchat Jehuda odpovídá počtu částí (paraša) na které se dělí Pět knih Mojžíšových.
Minchat Jehuda obsahuje básnicky nepříliš zdařilé verše, ve kterých lze najít gramaticky i logicky chybné fráze.
Je dlouholetým zvykem, který nedělá dobré jméno uměleckému vkusu karaimů, číst v kenase každou sobotu po haftara jednu kapitolu z této knihy.
 
V rámci karaimské literatury se rozvíjely zejména dva specifické druhy poezie, první typ můžeme označit jako elegická poezie (žalozpěvy), nebo spíše pohřební či smuteční poezie, druhý typ lze označit jako hodovní.
 
Pouze výjimečně se pohřeb obejde bez obřadu, který nad hrobem nebožtíka vykoná za truchlící chazan, součástí obřadu je žalostná píseň (kina).
 
V této žalostné písni je nebožtík oplakáván, pokud v komunitě požíval i sebemenší vážnosti a úcty, a pokud měl třeba jen špetku nějaké dobré vlastnosti.
 
Žalostná píseň obsahovala výrazy jako:
a nebesa vybledla, slunce zhaslo, měsíc a hvězdy ztratili svou záři, a celý svět se ponořil do neproniknutelné tmy; padl pilíř, který podepíral komunitu, všichni po něm truchlí v neutěšitelném smutku, všichni se oděli do hlubokého zármutku, atp.
 
Podobné básnické výrazy obsahují i nápisy, vytesané na tisících náhrobcích na karaimských hřbitovech v Čufut Kale a v Evpatorii.
Na těchto hřbitovech tak podle veršů na náhrobcích odpočívají v pokoji lidé geniální mysli, ideálních ctností, rovní svou moudrostí Šalamounovi a Danielovi, otcové sirotků, ochránci vdov a dobrodinci lidstva.

 

K podobným zveličením docházelo i v textech hodovních písní, které zpívali jejich autoři, většinou chazani, u stolu při hostinách, které se pořádají u příležitosti různých rodinných oslav, například při uzavření sňatku.
 
Nevyčerpatelným zdrojem pro básníky je Šalamounova Píseň Písní, z tohoto zdroje čerpají básnické výrazy a přirovnání pro popis kvalit ženicha či krásy a půvabu nevěsty, popisují jí krásnou jako měsíc, zářivou jako slunce, a připisují jí všechny vlastnosti, které přisuzuje Šalamoun ctnostné ženě ve verších 31:10-31 knihy Přísloví.
 
Pravdou je, že mezi básnickými výrazy obsaženými v hodovních písních najdeme i takové, které svou uměleckou a básnickou formou vyčnívají nad průměr, jedná se ale pouze o malé množství perel v moři průměru.
 
Mezi tyto perly patří rukopisy básní ribbi Moše Derai z konce dvanáctého století.
 
Některé z těchto básní publikoval zesnulý Simcha Pinsker ve své pozoruhodné práci ליקוטי קדמוניות Likkutei Kadmonijot.
 
V poslední době dochází pod vlivem evropských spisovatelů k přenosu karaimské literatury a poezie z nebe na zem, a jak karaimská literatura, tak i karaimská poezie získávají nenáboženský charakter.
 
Kam budou směřovat tyto první nesmělé kroky karaimských autorů, ukáže teprve čas.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA